Chudé Chodsko, bez své viny
vymořeno bídou juž,
nehuživí svoje syny...
Proto statnou jejich druž
pouští s heslem do ciziny:
„V poctivosti jiným služ!“
Na rtech s písní, v srdci s bolem
s domovem se loučí muž,
táhne lesem, táhne polem
v širých krajů šumnou hluš,
rozhlédne se ještě kolem –
za kopcem pak mizí juž.
S ním jen zpěv jde v kraje cizí.
Truchlý zpěv ten zdali znám?
Píseňka to čistá, ryzí,
na dně duše své ji mám,
poslechněte! než mi zmizí,
věrně vám ji zazpívám:
„Chodsko moje les a skála,
šedé střechy nízkých chat,
kolébka tam moje stála,
mám to všecko k smrti rád,
chleba tam však roste z mála,
v domovu je hostem – hlad.
Doma všude bída bledá,
bez práce tam naše dlaň,
výdělek nám všechněm nedá
holá naše chudá stráň,
proto naše noha hledá
dalných krajin žírnou pláň,
proto – hleďte – za svítání
sotva jaro rozkvete
tvrdý čekan v tvrdší dlani,
chudý uzel na hřbetě,
jdem si hledat zaměstnání,
rozprchnem se po světě.
Ha tam doma s dětmi ženy
bez nás jak se živí as?
V šerce, zpola obnaženy,
horké čelo, vlhký vlas,
ve pluh těžký zapřaženy
vzpomínají s touhou nás...
O, můj zrak se v slzách ztrácí,
pro ně jenom volám k vám:
světem jdem', jak tažní ptáci,
nechte chleba dobýt nám,
poctivou-li dáte práci,
zaplať Pámbů – Pámbů sám.“