Písničko dudácká,
útěcho bulácká,
vyrostlá, vytrysklá
ze srdce, z úst,
jen ty nás neopust,
měli jsme masopust,
trhla však doba zlá
dnes máme půst!
Bez drahé svobody
jak ryba bez vody
bez slunce kvítíčko
umíráme;
s pondělka k sobotě
v jedné jsme robotě,
tebou jen, písničko,
okříváme.
Hejčák kde klátí se,
píseň tam rodí se,
dítě nám chlácholí,
ukolébá;
ba i nás krmí snad
k jaru když bývá hlad,
doma když, na poli
není chleba.
Často když – těžká věc! –
říci chce mládenec:
„Hančičko, ty to víš,
já tě mám rád!“ – –
písní to zazpívá,
ty mu to, zvonivá,
nejlépe vypovíš,
láskou že jat.
Ba, také pravda jest:
hněvem když sevřem pěst,
čelo když svraštíme,
teskný je duch,
slyšíme písničku:
„Marno vše, Honzíčku!“ –
do stolu praštíme,
výsknem si: Juch!
Píseň nám stírá pot,
křísí nás ze trampot,
posilní, potěší,
rozveselí;
v těžkém ji svízeli
zapěješ příteli,
jistě ji pohřeší
zmalátnělý.
Ba když už naposled
srdce je jako led,
a když nás smrti mráz
ve hrob hází,
s pláčem ty usedáš,
píseňko, na rubáš,
do hrobu píseň nás
vyprovází.
Tož tedy hopsa, hejl
písničko, nejraděj
s námi tu ostávej,
s námi tu buď!
U nás se dobře měj,
s námi plač i se směj,
skoč s námi v plesný rej,
rozplameň hruď!