Z cizích krajů, z dálky kdesi
zalétá k nám teskný hlas:
„O vánocích vzpomeňte si!
Vzpomeňte si! Prosím vás!
Vzpomeňte si, že jsme žili
cele svému národu,
život i krev položili
za vlast svou a svobodu!“
Kdo to volá v tuto dobu?
Ach, toť mrtví vojáci!
Ach, můj Bože! Slyš! To z hrobů
prosí Čechoslováci.
Dotkla se jich ruka Páně,
ovanul je smrti dech,
na Stochodu, na Balkáně,
na Soči i v Karpatech.
Z Francie k nám přes tři řeky
jako zpěvy requií
slyším volat padlé reky,
reky z českých legií.
Z Italie, ze Sibíře,
kde bojoval český lev,
ozývá se po vesmíře
padlých bratří truchlý zpěv.
Nebudou už nikdy sedat
s námi doma pospolu,
marně bychom šli je hledat
k vánočnímu ke stolu.
V cizí zemi křížek stojí,
stručný nápis na něm jen,
že tu vojín padlý v boji
dřímá tichý, dlouhý sen.
Pod kamenem hoví sobě
Čech tam vedle Slováka,
svorně leží v mělkém hrobě
voják vedle vojáka.
Vzpomínka – ach – plna pláče
na ten hrob tam letí dnes,
z české vlasti jako ptáče
letí k Bohu do nebes.
Vděčnost s láskou ve objetí
trvat budou na věky,
vděčnost s láskou spolu letí
na ten hrob váš daleký.
Před jeslemi, ruce spjaté,
prosíme Tě, Kriste, slyš:
„Mučedníky naše svaté
přijmi k sobě ve svou říš.
V cizí zemi jako v kvítí
ať spí sladce po boji.
Světlo věčné ať jim svítí!
Odpočiňte v pokoji!“