Na všecko už této chvíle
vzpomněli jsme u jeslí,
za všecky už svoje milé
modlitby jsme přednesli.
Jenom ještě z dálky kdesi –
ozývá se teskný hlas:
„O vánocích vzpomeňte si!
Vzpomeňte si! – Prosím vás!...“
Kdo to volá v tuto dobu?
Kdo to k nám se obrací? –
Ach, můj Bože! – Ach! – to z hrobu
prosí mrtví vojáci.
Dotkla se jich ruka Páně,
ovanul je smrti dech
na Stochodu, na Balkáně,
na Soči neb v Karpatech.
Nebudou už nikdy sedat
s námi doma pospolu,
marně bychom šli je hledat
o vánocích ke stolu. –
V cizí zemi křížek stojí,
stručný nápis na něm jen,
že tu vojín padlý v boji
dřímá tichý, dlouhý sen.
Pod kamením hoví sobě
Čech tam vedle Poláka,
svorně leží v mělkém hrobě
voják vedle vojáka.
Vzpomínka – ach – plna pláče
na ty hroby letí dnes,
z České vlasti jako ptáče
letí k Bohu do nebes.
Před jeslemi – ruce spjaté –
prosíme Tě, Kriste, slyš:
„Mučedníky naše svaté
přijmi k Sobě ve svou říš.
V cizí zemi jako v kvítí
ať spí sladce po boji.
Světlo věčné ať jim svítí!
Odpočiňte v pokoji!“