Jen puška se mnou v noci tmavé,
s ní na stráži jsem sám a sám.
Proč teskné sny se rojí v hlavě?
Proč na domov si vzpomínám?
Jsou vánoce zas! Šťastné svátky!
Tak šťastné svátky duší všech!
I duše má dnes letí zpátky
do vlasti mé – rodných Čech.
Svou ženu zřím tam ustaranou,
své matky, otce, děcka líc,
jak z jejich očí slzy kanou,
a jak mi letí v duchu vstříc...
A teď co slyším? Jaké tóny
to znějí pro mou potěchu?
Tak zdá se mi, že slyším zvony...
...To zvoní náš zvon v Ořechu!
I kostelík náš zrak můj vidí – – –
– jak milé jsou to pohledy! –
je plný dětí, plný lidí,
a zpívají v něm koledy...
V sníh ihned klekám, zrak mi září,
ach, jako děckem byl bych zas!
Zřím jesličky tam na oltáři,
a modlitbou se chví můj hlas:
„Ó sladké dítě! V bitev ruchu
a hřmění pušek, vřavě děl
Ty nakloň ke mně svého sluchu,
a slyš, oč bych Tě prosit chtěl.
Hle! Chvějícíma šeptám rtoma:
Chraň moji drahou, českou zem!
Chraň všecky tam, tam u nás doma
před hladem, bídou, každým zlem!
Chraň rodnou moji chudou chatku,
mou ženu dobrou, děcka květ,
chraň otce mého, starou matku,
než v jejich náruč přijdu zpět. –
– A kdybych neměl k nim se vrátit,
a život můj snad v boji shas,
tu muka moje rač mi zkrátit,
a duši mou – o Kriste – spas!
Mým rodičům pak sám buď synem
a ženě mojí vyřiď vzkaz:
že shledáme se v světě jiném,
že shledáme se spolu zas.“ –