A zas ticho nade tůní – – – či se mýlím přece? Co to vře? Slyš! Co to duní ve hluboké řece?
Hoj, to valí kalnou vodu pohněvaná řeka, mlýn je zmaten ve svém chodu, neštěstí naň čeká.
Zarazil se, stanul chvíli, co se stalo, hádá, kalný proud vždy větší síly do „lednice“ padá – –
Jindy vážné kolo vodní jako blesk už pádí, mihne vrch se, hned část spodní šíleně tu řádí. –
A s ním divé ve soutěži uvnitř kola druhá křičí, řvou a tryskem běží, druh chce předčit druha.
Poslyš však! Tím děsným hlukem paleční teď kolo vykřiklo a jasným zvukem zaklapalo solo:
„Tak! Tak! Zlost ta bývá slepá! Pýchou člověk zmámen“ – tak to kolo v taktu klepá – „srdce má jak kámen!“
Pozved mlynář hlavu sivou, naslouchá juž chvíli, ve mlýně jak vřavou divou jedno kolo kvílí.
Také matka křižuje se, zvadlé ruce spíná, na celém se těle třese, když hlas slyší z mlýna:
„Mrtvé dcery bílé tělo v černé tůni skryto! Srdce se vám nezachvělo? Není vám jí líto?
Probuďte ji k žití zpátky! zlou jste sili setbu! Vaše vnouče s nekřtěňátky volá na vás kletbu!
Ještě třetí na dně v tůni s vaší dcerou dřímá – mladý stárek je tam u ní“ „Kletý – kletý – na vždy kletý“ –
v ozvěně zní mlýnem, do všech koutů zvuk ten letí, v tÓnu vždy zní jiném: „Kletý,“ vržou čepy suché,
„kletý,“ kola křičí, „kletý,“ hučí stěny hluché, „kletý,“ voda syčí – V tom se kolo zasmát chtělo,
však hlas už mu selhal, hrozně jenom zachraptělo: mlýn jen jen se belhal. Mlynáři krev stydne v těle,
ke stavidlům běží, oči hrůzou zkrvavělé, vlasy se mu ježí – Za ním matku ven to žene,
také letí k splavu, staré ruce obnažené bijí v šedou hlavu: Nad tůní, kde olše steskem
z mlh své hlavy noří, poprvé, hle, matným leskem světlíčka tři hoří... Od té doby každé noci
u mlýna se rodí světlíčka tři čaromocí, odtud k tůni chodí, a než svitne zážeh prvý,
když se blíží k ránu, dřív než vzplane slunce krví nebes na pavlánu, světlíčka tři rázem splynou
ve světlušku jednu, zatočí se nad hladinou a pak – padnou ke dnu.
Cookies on Poetry Cove