V zátočině nade mlýnem,
hluboká kde tůně,
kde se táhne olšin stínem
leknínů mdlá vůně,
tam, kde vrby poloshnilé
kořeny své smáčí,
kde se mlhy šedobílé
nade vodou vláčí,
poprvé dnes v noci pusté
rákosové třtiny,
poprvé dnes sítí husté
spatřilo snad – křtiny.
Pode jezem voda hučí –
jinak spalo všecko,
když sem stárek ve náruči
s matkou přines' děcko.
Tůň se budí. Ve útrobě
voda zahučela:
na břehu se úže k sobě
přitiskla tři těla.
Bubliny tři vyšuměly
z měkkého vln lože,
dvoje rety stejně děly:
„Odpusť nám, Ó Bože!“
Jak by mládci došly síly –
v hrudi dech se krátil,
k vlnám níž a níž se chýlí,
ach! – už se tam zvrátil! –
Trojí výkřik někde v luzích
ve ozvěně zmírá,
černá tůně ve vln kruzích
tiší se a svírá.