Teče voda, teče líně, na kola tlačí: u mlynářů v bílém mlýně na sebe se mračí.
Teče voda, jen se plazí po poltrubí k mlýnu: kde těch svárů, lidé drazí, hledat těžkou vinu?
Teče voda, s výše padá, kolem těžce točí: na komůrce dcera mladá stírá slzy z očí.
Vypravujíť ústa sterá, vypravujíť s hanou, jediná ta z mlýna dcera že už není pannou!
A ten z mlýna stárek – věru – nehodný prý synek: on to je, jenž okrad' dceru o zelený vínek – – –
Jedenkrát, když zaklapalo kolo na úsvitě, v mlýně vskutku zaplakalo neviňátko dítě.
Zakvílelo, zaplakalo nemluvné to děcko: ze mlýna se stěhovalo veselí hned všecko.
Starý mlynář – kdo to věří? – nechce vidět vnuka, nedbá nic, že mladé dceři proto srdce puká.
Mlynářka, snad myslíš, stará vnouče že má ráda? Její řeči ode jara jeden křik a váda. –
Jaký div, že smutni byli a že vázli v řeči v šalandě i rozpustilí krajánci a mleči.
Jaký div, že konec smíchu, že tu jako v hrobě, jenom mlýn že klape v tichu, pláče nahlas robě – – –
Mine týden, mine v muce, ke křtu nejdou z mlýna, marně dcera bílé ruce před rodiči spíná:
„Prolila jsem, matko moje, slz, co kapek v řece: oblažte už srdce troje, odpusťte nám přece!“
„„Raděj v pekle bych se dala věčnou mukou soužit, než bych toho synem zvala, kdo mi musil sloužit.““
„Snad vy, otče, odpustíte, slzami vás rosím: smilujte se pro to dítě, smilujte se – prosím –“
„„Pryč jdi na vždy, pryč jdi z domu, nejitři má muka, požehnám-li sňatku tomu, ať mi uschne ruka!““
Pádí voda, pádí divá ode mlýna skokem, mladá dceř se za ní dívá lhostejným už okem...
Cookies on Poetry Cove