Silnicí hle šedou
s drahou rakví jedou –
Zvolna jedou, – zvolna –
je to cesta bolná
slzami a bědou.
V černém smutku paní
se sepjatou dlaní
za tou rakví v pláči
ke kostelu kráčí.
Lidu zástup za ní.
Strnuli však všicci,
úžas v bledé líci.
Hoj, – kdo tomu věří?
Od kostelních dveří
hlas zní hřímající:
„Stojte v kroku smělém
venku před kostelem!
Nejprve mi rcete,
s kým to vejít chcete,
čí ta truhla s tělem?“
Vše se bázní chvělo,
v odpověď když znělo:
„Čest buď tomu jménu:
Maxa z Lamingenu
vezeme sem tělo!“
Ale divná slova
znějí z chrámu znova:
„Jméno jako jméno!
Špatně pověděno,
koho rakev chová.“
Odpověď tož dána:
„Z Albenreuthu Pána,
císařova rádce,
na Tranově vládce
hostí rakve schrána!“
Strachy všichni hynou –
neskryji ho hlínou –
uvnitř hlas se chechce:
„Zem ho znáti nechce,
odpověď chci jinou!“
Dvéře rudé rezem
žehnány tož knězem:
„Tázati se přestaň –
mrtvý ten byl křesťan –
do hrobu ho vezem!“
Odpověď však zněla:
„Koho neznám zcela –
tomu na tvé rány
neotevru brány –
nesmí do kostela!“
Z rakve teď pln touhy
vzdech se ozval dlouhý:
„Chudý, nah a bosý
za přístřeší prosí
hříšný člověk pouhý.“
Rozlétly se dvéře,
v chrám se průvod béře.
Lamingen tam leží
pode Klenckou věží
v černé hrobky šeře.