Písničko dudácká,
outěcho bulácká,
vyrostlá, vykvetlá
ze srdce, z úst,
jenom nás nevopust,
míli sme masopust,
trhla však doba zlá –
dnes máme půst!
Bez drahý svobody
jak rejba bez vody,
bez slunce kvítíčko
humíráme;
s pondělka k sobotě
v jedný jsme robotě,
tebou jen písničko,
vokříváme.
Hejčák kde klátí se,
píseň tám rodí se,
dítě nám chlácholí,
hukolébá;
ba i nás krmí snad,
k jaru když bejvá hlad,
doma když, na poli
není chleba.
Často když – těžká věc! –
říci chce mládenec:
„Hančičko, Bůh to ví –
já tě mám rád – – –“
písní to zazpívá,
tebou to, zvonivá,
vypoví, vysloví
snáze stokrát.
Ba, taky pravda jest:
hněvem když sevřem pěsť,
čelo když svraštíme,
teskný kdy duch,
slyšíme písničku:
„Marno vše, Honzíčku!“ –
do stolu praštíme –
juchacha – juch!
Píseň nám stírá pot,
křísí nás ze trampot,
posilní, rozsměje –
rozveselí,
v nouzi ha svízeli
zapěj ji, příteli,
ještě že vokřeje
zmalátnělý.
Ba když už naposled
srdce je jako led,
ha když nás smrti mráz
ve hrob hází,
s pláčem ty usedáš,
písničko, na rubáš,
do hrobu píseň nás
vyprovází.
Tož tedy hopsa, hej!
písničko, nejraděj
skoč s námi v plesný rej,
rozplameň hruď.
Hu nás se dobře měj,
s námi plač i se směj,
s námi tu vostávej,
s námi tu buď!