Co se to tam bělá na té skále šedé,
pěšina co pod ní skrze lesy vede?
Hoj, kdo to tam sedí pod tou boží mukou
hlavu podepřenu mozolitou rukou?
Na kosišti kosu v páži třímá smělé,
starý Chod tam se psem na hlídce jsou bdělé...
Mocný širák oči jemu pozastírá
a do dáli šedé za hranice zírá –
Slyš! Co si to zpívá stařičký ten horal?
Chodských stráží je to hromovitý chorál:
„Modravou dálavou
ve tmu i v jas
k oblakům nad hlavou
ať žár, ať mráz:
„Pro vlast a krále
na stráži stále,“
hřímá můj hlas.
V zraku jas sokola,
po hranici
hlídka jde do kola
zpívající:
„Pro vlast a krále
na stráži stále
Domažlící“.
Nikdo nás vlasti hráz
nepokácí,
zahřímá sic mu v ráz,
zaburácí:
„Pro vlast a krále
na stráži stále
Chodovácí“.
Z údolí na horu
v šířku i dál
svěřil nám k dozoru
širou vlast král:
Pro vlast i krále
na stráži stále
dosud Chod stál.
Dokud tu budem žít
– Slovanstva hrot –
půdy píď nesmí vzít
cizí nám rod:
Pro vlast a krále
na stráži stále
bude tu Chod.“