Svatý Petr s Kristem Pánem
kráčeli kdys chodským lánem.
Chudý kraj a lidi chudé
potkávali cestou všude,
a když přišli v naši vísku
– ach – tam páslo na strnisku
drobné dítě stádo husí.
„Co to dítě tady zkusí!“ –
soucit hnul se v svatém Petru,
„v dešti je tu, parnu, větru,
kdyby chtěl jen, Pane Kriste,
mohl bys mu pomoct jistě.“
Kristus Pán hned řekl jemně:
„Zavolej to dítě ke mně!“
Přišlo dítě v ruce s prutem,
boso bylo v chladu krutém,
záplaty má na kandoušku,
záplaty má na fěrtoušku.
„Co mi chcete, vzácní páni?“
optalo se bez váhání.
„Ulehčit chci tvoji muku,“
na hlavu jí vloživ ruku
slavně řekl Kristus Ježíš –
„ať už bílé husky střežíš,
ať tě nouze v žití potká,
aneb bolest srdce protká,
neštěstí ať trhne na tě –
slibuji ti svatosvatě:
jako nejšťastnější žena
vždycky budeš – „spokojena!“
Oko Krista svitlo láskou,
rozloučil se s – husopaskou.