LAMINGEN.

Je bouřný večer. Nad Tranovem už pozdní letí hodina, a v Lomikara zámku novém se bujná končí hostina.

Pán z Lamingenu zved se v čele, když k půlnoci se blížil čas, a schvátiv pohár, začal směle všech řečí přervav šumný hlas:

„Tak ještě číš, mí drazí páni, pak, jak jsem věšel Kozinu, vám krátce povím pro zasmání, i proč dnes strojím hostinu –“

Sám douškem jedním dopil do dna, jak skrytý žár by ulít chtěl, teď chvíli hledá slova vhodná – – teď znovu hlas se rozletěl:

„Hoj při poháru tady v smíchu dost příjemně se vzpomíná, jak zkrotil jsem tu selskou pýchu a jak mě Chodsko proklíná –

dnes, moji drazí, rok to právě, co odboji jsem zlomil vaz, co Chodům dal jsem k větší slávě jich vůdce v Plzni na provaz – –“

Tu sálem trysklo trojí „vivat“, o číši plnou cinkla číš, a hosté chtěli chvály zpívat, leč hostitel sám mluví již:

„Ten vůdce jejich! Znali jste ho? Jan Sladký zval se, Kozina! on původce byl štvaní všeho, tož popravil jsem zlosyna.

A celé Chodsko, vzácní páni, i jeho ženu s dítětem, ach, bylo vám to podívání – já k popravě ved' výletem.

Ba ved' jsem přímo k šibenici ty hrdé hlavy z polesí, by na své oči zřeli všicci, jak kat jim hlavu pověsí.

Já jel se také na to dívat –“ Tu řečníku však selhal hlas, leč zas to trysklo trojím vivat, a Lomikar dál mluví zas:

„Tam Kozina – hle – v káře jede, má ruce spjaté v zápěstí, krk obnažen a tváře bledé – tak jede středem náměstí.

A hledí kolem v lidstva mraky, – teď shléd' i moje spřežení, vbod do mne rázem žhavé zraky a zahouk' v bubnů víření –

Ó slyším zas ty zvuky staré, což neslyší je nikdo z vás? – „Za rok a den! Hoj, Lomikare! Bůh znova bude soudit nás!“

To vykřikl ten sedlák bídný – pak popravit se katu dal tak mužně vám, – tak hrd a klidný – – Však tenkrát, braši, v hrdlo lhal!

Hle – zdráv jsem! A moc moje roste, už Kozina i odboj kles' – nuž proto, moji páni hosté, kvas vystrojil jsem pro vás dnes.

Dnes rok to bylo! konec strachu! ať víno teče potokem! Ty's, Kozino, byl – odpusť, brachu, přec špatným – chacha – prorokem!“

A plný pohár k retům zvedl a do hrdla ho dlouze lil – Ha! – Jako křída proč teď zbledl? Nač oči tolik vytřeštil?

Teď se vší silou mrštil k stropu ze stříbra číši zlacenou – a v kalných očích hrůzy stopu pad' s hlavou na zad zvrácenou.

A hrůza táhla kolem stolů – kdos zahouk sálem rozezlen: „Hoj pane hrabě! Leťme spolu – čas k soudu dnes! Je rok a den!“

V tom teskná půlnoc bije z věží a tříská zámku do oken, kde na koberci mrtev leží Max z Albenreuthu – Lamingen.