Tak vše se v tmu a bahno ztrácí,
cit, obraz, báseň o jaru;
já Byrona při licitaci
kdys koupil za pár krejcarů.
Pak ssál jsem z listů rozervaných
té nedostižné něhy žár,
jak divnou vůni z růží planých
kdys za mladosti prchlých jar.
V tom zlisovaná kytka zvadlá
ze žlutých listů skanula,
jak zašlé lásky píseň spadla,
jež knihou touto vanula.
Já zved’ ji, ač se rozpadala
ta kytice ze zašlých dob,
v níž rosa lásky dávno plála,
než kdosi klesl v tmavý hrob.
Ji, pěvče velký, on sem vložil,
sem mezi růže písní tvých,
když tvého žalu čásť též prožil
a v temnou dál se ztratil tich.
Jak ty nad kroužkem vlasů hnědých,
on skláněl nad ní těžkou skráň,
rýt slzy do těch tváří bledých,
květ zvadlý cítil pálit v dlaň.
A teď tvých písní žhavé růže,
i jeho květ jest všední cár,
jejž hloupý kdos si koupit může
a zničit za krejcarů pár.
Mně balvan tlačí ňadro chudé,
keř vyrvaný mé srdce jest,
co teprve z mé písně bude,
kde cíl, kde hrob, kde konec cest?...