Kdes v pouště klínu, kde řev lvů již zmírá
za nocí, v kterých hvězdy planou bílé,
sfing hlava strnulá k nim mrtvě zírá,
u níž spí karavany pobloudilé.
A ňadra kamenná se náhle chvějí
a pracný dech se z tvrdých útrob roní
a zpěv, v němž smutná kouzla pouště pějí,
jak moře zní, kdy o břeh vlny zvoní.
A je to zpěv, v němž oas svěžesť znívá,
v němž kvil zní těch, jež mračna písku svála,
egyptských bohů řada zádumčivá,
nádhera králů v tónech těch vždy sálá.
Lvů táhlý řev, jenž týž je po staletí, –
to zpěv je velký, svatý, opojivý,
při němž ti, kteří sem jsou štváni kletí,
si s pláčem vzpomenou na rodné nivy.
A je to zpěv, jenž znikne s krví rána
jsa přeslechnut a nikým nepochopen,
jak básník, jehož píseň zneuznána,
jenž zhynul mlád a v zapomnění stopen.