Ty nádherné západy na nábřeží,
kdy do krvava nebes lem zřím rvát,
kdy z nitra sešlých starobylých věží
žal český počnou srdce zvonů lkát, –
ty západy, kdy nad zemí již sklání
kdos vějíř stínů krášlený hrou hvězd,
kdy v lemu nebes ono rudé plání
vějíře toho zářnou zdobou jest,
ty západy, jež v tmy klín zřím se svrci,
jež v moři krve v hrob se navrací,
to odlesky jsou milionů srdcí,
jež denně na té zemi krvácí...