Z těl mrtvých pěvců vyrůstají révy,
na kterých velké, vzácné hrozny zrají,
tak mrtvých srdcí nedoznělé zpěvy
v ohnivém vínu v novém lesku plají.
Pak dav je vlije zlatých do pohárů
a v třeštění se dá tím kouzlem vína.
Tak básně účinkují v jiném tvaru.
Však jako na básníka, zapomíná
ten dav na révy suché větve tmavé,
jež na zdi staré v šeru parku kdesi
vždy prolévají velké slzy žhavé,
co mráz svůj chladný závoj na ně věsí.
A já bych přál si, aby z mého těla
těm hloupým davům trní vyrůstalo,
neb alespoň jen hrozny trpké zcela,
v kterých by víno nikdy nedozrálo.