Když noc je hluboká jak víry tvojích zraků
a kolem smrtný klid jak v srdci vybouřeném
a déšť hvězd zlatých padá z klína bludných mraků,
snů dech mé duše lyrou táhne dlouhým stenem.
A náhle slyším cos jako když hedbáv šustí,
a luny fosforová zář, jež v síň mou padá,
jak nevidná když dlaň závoje bílé spustí,
v šat bělozelený mé milenky se skládá.
A z proudů černé tmy noc vlas jí splete tmavý
a odlesky všech hvězd skrz stín těch vlasů hoří,
snů černí motýli zří obrys její hlavy,
jí v šatů záhyby se tvář má v štkání noří.
A vůně těžké, mdlé a sladké, spíjející,
jež z těla jejího v těch dlouhých nocech vály,
kol chví a zdá se mi, na růžích jejích lící
jak rty mé horečné by parfum lásky ssály.
A závoj víc a více hustší luna skládá
a v dlouhé hlazení na tělo klade ji mi,
a v kouzlo toho snu má těžká hlava padá
a tisknu k sobě ji se zuby zaťatými...