Jsou v kraji večery, kdy zvonek volá v lada
a tón ten najednou nás v pláč a jásot žene,
a nazpět k vesnici se vrací chasa mladá
po cestě luny září skvostně postříbřené.
A kdy u kapliček, kde voní staré lípy,
si student s milenkou přísahá věčnou lásku,
co na kraj dálný kol své luna střílí šípy,
že plane, stříbrnou jak na se vzal by masku.
A kdy u dvorů vrat lid v zadumání sedá,
o jednu brázdu víc, jenž voral dnes v své čelo,
a jak noc – černý pták – nesmírná křídla zvedá,
on hledí v propasť tmy dlouze a neveselo.
A smutný český lán ve černou hmotu srůstá
s tím nebem, z něhož hvězd zářivé slzy pryští
nad těmi prosbami, co štkají česká ústa
v tu noc, v níž bez ozvěny v moři mlh se tříští.