Jak zvadlé žluté listy západ házel
své skvrny v kraj, krev řekám do úst sázel
a zlatým bičem boky chalup šlehal;
na ňadra dívčí růžemi si lehal.
Kraj prázdný byl jak duše samovraha,
zřít mohl’s, jak dlaň noci po něm sahá,
a slunce líbá krvavými ústy.
A ona šla jak stín v mlh závoj hustý
a divný smutný sten vydala časem.
Noc lupič rdousila den zlatým vlasem,
jejž spustilo si slunce se svých skrání.
Ji truchlivou kraj nesl na své dlani,
jak volným krokem, s nevýslovným žalem
ve velkých očích, které v klidu stálém
černé jak noc kraj v sobě zrcadlily,
tam, kde jí kýval šerem dvorec bílý,
skloněnou hlavu v smutném přemítání,
šla velká kráva temnící se plání.