Zář hvězd se stkví jezera na hladině,
jež leskne se jak noci oko tmavé,
květ každý perlu rosy chová v klíně,
a slavík lká své písně usedavé.
Zvon vesnice, jenž marně k nebi plakal,
stich’ dávno juž, a chalup okna vzplála,
a bílý měsíc srdce v snění lákal,
a sytá vůně z požatých luk vála.
Zář bílých hvězd jezera na hladině
jak vodní růže třásla se a chvěla,
a slavík lkal a kvílel v lesa klíně,
jak chtěl by srdce vyzpívat si z těla.
Byl jako básník, který nepochopen
své vlastní písně vínem vždy se spije
a v samotě v stín myšlének svých stopen
profanním davem nepovšimnut žije.