Ty víš, co nocí dlouhých bez naděje
jsem probděl často s divým žalem v hrudi,
jak okem ztrhaným jsem zřel, jak chvěje
se světlo hvězd a v moje srdce studí.
Ty víš, co slzí na tvé listy padá,
co polibků tvou bledou stužku kryje,
co praví mi tvá růže, která zvadá,
kdy v duši zvedá bolesti se zmije.
Ty víš, čím byla’s v smutné poušti této
pro zbloudilé mé srdce rozervané,
a přec jen pro vždy zničeno a kleto
je to mé štěstí dávno pochované.