Ty rubíny, jež kol čela ti hoří,
mé krve krůpěje jsou, kterés vsála,
kdy v noci oné nevýslovném hoři
rameny svými tělo mé jsi spjala.
Tvé oči měly odlesk zpěvných moří,
v nichž hvězdná zář až ze dna divně sálá.
Tvých ňader růží vůně ještě moří
teď duši mou, již krutá bolesť rvala.
A slova tvá nevidné prsty byly,
jež hrály duše mojí na klavíru,
jenž dlouze lká a sladce nocí kvílí.
A vůně ňader tvých a tvého těla
já dlouze ssál v hlubokém, velkém míru
té noci, jež se v nekonečno skvěla.