Po čemsi neznámém jsem toužil, chlapec bledý,
jenž nervosní již byl měsíce září divnou,
kdy večer chodil jsem vždy dojmů na výzvědy,
jež v záhy sestárlé mé duši nyní živnou.
Již tehda hlídal jsem vod černých na sametu
sníh bílých labutí, hvězd svit jak růže vodní,
a na hladině zřel směs exotických květů
a touhou podivnou jsem toužil kamsi pod ní.
Však nejvíc zpíjela za letní noci vlažné
– kdy vůně syté mdlé, svit luny fosforový
mne vábil jako Nil na podzim ptactvo tažné –
mne lásky předtucha a jakýs život nový.
A víly bílých mlh, mé lásky visiony,
to byly zbožněné, po nichž jsem hynul touhou
a nikdy neskojen jsem v noci polštář vonný
sil slzy zoufalé po celou noc tu dlouhou.
A pak jsi přišla ty, v niž vtělily se víly
mých nocí blouznivých, tys přišla čistá, mladá, –
a teď buď jenom noc, v níž chci být láskou spilý,
než smrť nás probudí na prahu eldorada.