Mdle složit v křeslo o půlnoci tělo,
Chopina nervosy kol slyšet vát,
jichž mrtvé kouzlo znova rozeznělo
pod rukou, kterou musíš zbožňovat, –
myšlenky nechat s kouřem cigaret
v modravé neurčité světy mizet,
v japonském salonu se zmámen chvět,
žeň exotických, divných vidin sklízet –
A luny září chladnou, fosforovou
milenky hlavu ozářenu zřít,
v té choré hudbě blázna vášní novou
zmámenou duši nechat opojit...
Pak dlouze nechat poslední kvil znít,
milenky tělo zlíbat, lyru živou,
a do těch vášnivých polibků vlít
svou celou duši mdlou a zádumčivou...