Proč v hlavě mé již táhnou pavučiny
své šedé divné sítě zaprášené
jak v klenutí, kam dávno lehly stíny,
kde věci sešlé jsou a opuštěné?
Mlh závoje proč v hlavě mé se předou,
proč milencem jsem sešlých věcí vnady,
a rád mám slunce zimní záři bledou,
jež krášlí zašlých illusí mých řady?
Proč mlhy jezer bílé, zelenavé,
jež luny světlo zachytily, vsály,
mi v hlavě skryly paprsky ty smavé,
jež v dětství všude kolem plápolaly?
Proč netopýři v hlavě mojí visí
jak v sklepení klenutí vlhkém, tmavém,
kde ptáci jsou, co hnízdili tu kdysi,
motýli s paprsků již hráli davem?
Proč ženy náměsíčné, choré, bledé
a jedy prosáklé a plné hříchů
v mé hlavě skládají závoje šedé?
Člověče dobré vůle, dál jdi v tichu!...