V ten večer nádherný, kdy z šera slavík zpíval
a hvězdy sněžily se, měsíce srp žlutý
plál nad hor hřebenem, já na tebe se díval,
jak šla jsi vedle mne, květ jara nedotknutý.
Měsíce bílá zář hladila tvoje čelo,
v tvém oku nádherné hvězd kouzlo tklivě spalo,
jak slavík v šeru kdes, tak srdce mé se chvělo
a vínem písní nových náhle přetékalo.
Kraj český před námi se rozkládal jak v báji,
má duše, dlouho taký večer plný krásy
se nad nás nesnesl, tvůj zrak kdes bloudil v kraji,
pro všechnu krásu tu ty citu neměla jsi.
Pro báseň hlubokou, kterou kraj celý skládal,
pro slavičí kvil, který zmíral v nočním tichu,
tys citu neměla, květ mého štěstí zvadal,
kdy zřel jsem, že vše svaté jest ti pouze k smíchu.
A bolesť divoká přepadla duši moji,
že děsnou prázdnotu ta skvělá maska kryje,
že v bytosti té skvělé, kterou zval jsem svojí,
hnízdí jen všednosti a bezcitnosti zmije.
Že nádherný tvůj zjev jen nicoty je maska,
a že mne v hroznou propasť bídné lásky vlákal;
noc byla nádherná, já cítil, jak mi praská
to srdce v hloubi ňader, a já tiše plakal.