Tak o sloup opřený stál v němém vytržení,
jsa spitý září tou, jež vála mu kol hlavy,
dnes chýlila se skráň mu v tajůplném snění,
a místo srdce jak by měl kus uhlu žhavý.
A zvedli oponu. Co vše tam zřel v té chvíli!
Tam viděl osudy své bídné matky štvané,
jak v kronice je čet’, kdy hvězd svit planul bílý,
a noc se hroužila v ty chaty zadumané.
A nevýslovný smutek duši jeho schvátil,
slz rosou přetékal květ jeho srdce čistý,
kdy zřel, jak praděd jeho kdys vše drahé ztratil,
a kroniky své zřel zde vytržené listy.
Do noci zoufalství se v němém děsu řítil,
kdy popraviště zřel a postavy tam hrdé
všech českých šlechticův; on vše to v ňadru cítil,
a marně svíraly se selské dlaně tvrdé.
Chtěl vzkřiknout na kata, jenž roztínal v té chvíli
mu srdce v ňadrech též, kdy zněl zvuk bubnu vzteklý...
V tom zarděl se, neb zřel, jak v posměchu kdos chýlí
se nad ním potupném – jen slzy dál mu tekly.