Kéž vějíř vonící, jenž k tvojí líci
se v milém rytmu sklání,
jsem lehký hrající a šeptající
o lásce své, má paní.
Kéž jeho větřík jsem, jenž líbá s plesem
tvé bílé rámě v chvění,
neb motýl, nad vlasem, proň zlatým lesem,
jenž tvým usedá v snění.
Neb jeho křídel pyl, jímž vlas tvůj skropil
neb střevíček tvůj hezký;
kéž brouček jen, bych byl, abych se stopil
v tvých šatů tajné stezky.
Živůtek růžový, jenž čistý, nový,
tvých ňader vnady drží,
nebo květ nachový, jenž vše ti poví,
v tvém bassinu pak strží
vody, jež rozleje se, hučí, směje
na ňadrech tvojich hustá
se v brilant zastkvěje, pak ve krůpěje
jsou změněna má ústa.
Na večer v modlení až složíš k snění,
svou hlavu v síňku temnou,
mé tělo promění se v okamžení
v pokrývku tvoji jemnou.