Kdes v pralesích u jezer safírových
jsou zvláštní ptáci, jichž hlas stříbrný je,
jichž rod z paprsků luny fosforových
prý žije.
To nejsou ptáci, jsou to duše bludné
těch básníků, již záhy sešíleli,
již nervosní se v noci mrazné, trudné
v snech chvěli.
To ptáci jsou, již nikdy nezmírají,
již po smrti své ssají visiony
a kadence, a náměsíčné lkají
vždy tóny.
A mé až srdce vylká píseň slední
a roztrženo kdesi vykrvácí,
kéž mezi vás nad svět ten vzletne všední,
ó ptáci!