Ne bílý samet obličeje tvého,
ni očí tvojich záře fosforová
nevniká tak do květu srdce mého,
jak divného cos, pro co není slova.
To, co mne v šílení pro tebe žene
to neznámá je touha, která plane
ti z očí, zřít mé srdce vytržené
a lichocením tvojím rozervané.
Mne zavraždit svých ramen objímáním,
za jedinou noc vysát moji duši;
pro vášeň tu se tobě k nohám skláním,
ač v objetí tvém smrt má láska tuší!...
Jak lvice něco máš ty ve svém těle,
jež v objetí svém rozsápe a vraždí,
a právě proto vždy mé srdce smělé
té noci propasť víc a více dráždí!...