Dřív písně pastýřův a zvonů znění
a kraje mír ve hrudi básník nes,
zpěv jeho byl jak tklivé dětské snění
a byl v něm jas a vůně niv a ples.
Pak Byron romantismem zvláštním schvátil
vír básníků, jenž za ním nocí spěl
jak ohon komety, jejíž zjev ztratil
se záhy tak, jenž v duši jiskry sel.
Pak Hugo. Moderní šli pěvci za ním
s tou otrávenou hrudí uštvanou,
s tím resignace divým pousmáním,
kdy v oku víc ni slzy neplanou.
A pěli o své pusté, choré hrudi,
o lásce lživé, nudě kaváren,
o duši vína, o žití, jež nudí,
o tom, jak život hloupě promarněn.
A druhý výčitky vrh ve tvář bohu
tak pravdivé, že tupý dav lál naň;
jsme Prometheové, již vzdornou nohu
v prach země tisknem, ale k nebi skráň
zvedáme vzdorně, lidstva hnusné rány
my pevnou rukou odkrýváme v ráz,
o hadrech chudiny se zpěv náš štvaný
jak zimní valí noc, z níž dýše mráz.
A po nás přijde pěvců doba zlatá,
kdy o hvězdičkách budou sladce lkát,
žeň rýmů zvonivých pak vrchovatá,
v nichž slovo „štěstí“ aspoň tisíckrát.
A kritikové budou tleskat mile
o zdravém duchu, pravém nadšení.
Jak dobře, že se naše kosti bílé
v zem bezcitnou mezi tím promění!...