Má duše poušť jest, v níž řvou lvové bolu,
a písně mé jsou sfingy zmlklé záhy;
je divý žár tam, v noci vánek vlahý,
plá měsíc, zlatý květ na černém stvolu.
Neb vichr pak na poušť se řítí dolů,
jež pouze vidí lupiče a vrahy,
a časem sfingy rozpějí se tahy
v mystických nocech v píseň plnou bolu.
Kdy zářné oči hvězd nad zemí planou,
ó lásko má, ty karavano plesná,
za smíchu táhneš pouští zadumanou!
A zvučí písně, květy prší na zem,
až jako mystická věž tmavá, děsná
se zvedne Samum a vše pohřbí rázem...