V tvé síni setmělé, jež plna těžkých vůní,
jež v nocích hlubokých mne v bezvědomí spily,
kde jako vody spád kdes v zasmušilé tůni
všech našich polibků ozvěna dlouhá kvílí,
kde na tvé chvějící se bílé tělo kane
vzduch vůní našich slov a přísah propletený,
a v noční lampě tvé tam srdce moje plane
a líbá smutnou září vlas tvůj rozpuštěný,
v té síni kouzelné, jen ještě jedenkráte
k svým ňadrům přiviň moji hlavu v delíriu
a motýly svých písní v záři vlasů zlaté
na těla tvého růžích v sladké písně spiju!
K svých ňader lunám bílým v demonické chvíli
přitáhni moje srdce choré, náměsíčné,
jež v nocech dlouhých po jich snivé záři kvílí,
kdy jak lilie plá v sny mé tvé tělo sličné.
V tom nebi síně své, tam lože pod nebesy
mi duši vyssaj zas, a já v žár neskonalý,
jak ruka nevidná když padá na klavesy,
tvé prsty zlíbám, jež mé srdce roztrhaly!...