Buď posvěcen, ó rte mé matky čistý,
jenž s něhou božskou jsi mne líbával,
vy rudé růže dva nejkrasší listy,
kdy na těle jsem jejím sobě hrál.
Pak rtové otce žehnající, přísní
se nad mým čelem schvěly zřídka jen,
je oslaviti nejskvělejší písní
se cítím dosud příliš nehoden!
Pak polibení dívky milující
za večerů v aleji vonné tak,
jež měla prostotu a něhu v líci
a v studu čistém klopila svůj zrak.
A posléz tvoje hrozné polibení.
Tvůj ret mi z těla celou duši ssál,
tvých ňader mramor zulíbal jsem v chvění
až jako krví potřísněný vzplál.
A ssál jsem z rtů tvých dech tvůj jedovatý,
na slávu, čest a na vše zapomněl.
Vím, byl to hřích, a přece jak list svátý
v tvých ramen uvěznění jsem se chvěl!
To démonické bylo rozblažení,
já sterými byl rety pro ně klet.
A teď po slasti toho polibení
jen smrti, smrti zbývá mi zde ret!