Ty prsty tvé, jež poupata jsou růží,
truchlivě blouzní po klávesách bílých,
chorobný nápěv, jimž se dech mi úží,
se proudí z pian útrob zasmušilých.
Jak úder krve každý tón se chvěje
v umění srdci, k němuž teď se chýlí
tvá světlá skráň, co měsíc v síň tvou zeje
jak mrtvoly obličej děsně bílý.
A jak tvé prsty, jež jsem líbal dlouze,
přes klávesy bloudějí s něhou milou,
mé tělo hned se chvěje v divé touze
se změniti v klaviaturu bílou.