Noc českých očí slze vysušila,
zaťatou selskou rozevřela pěsť,
to byla číš, z níž smutná duše pila,
číš naplněná krůpějemi hvězd.
Noc odňala zoufalosť duši bídné
a přetla temnem výkřik poslední,
noc dala duši sny o kráse klidné,
jež v kvil se změní, až se rozední.
Noc rozprostřela po smutné se zemi
a českých srdcí přitlumila tluk,
jen tam, kde lid lkal krve krůpějemi,
kdos těžce kvílel v tmě u božích muk...
A já si přál, v tom skonejšeném bolu,
ó lidé, nešťastný pod tíhou pout,
v to moře míru, v hlubinu tu dolů
se s tebou jedním skokem uvrhnout!...