Nádherný večer líbá české chaty,
a vísky mluví zvonů řečí tklivou,
mír hluboký a poctivý a svatý
se lije českou zádumčivou nivou.
A slunce zvolna jako rána velká
za hřebeny hor tiše vykrvácí,
a ticho pak, zvon jediný víc nelká,
v tmy moře chalup chumáče se ztrácí.
Spí vesnice, když bol jich zvonů ústa
vylkála tam, kde hvězd se záře klene,
v nich naposled zalkala duše pustá,
jazyky českých dětí vytržené.
V nich bylo tolik výkřiků a lkání,
že noci křídla černá s hvězdnou clonou
bůh rozprostřel nad zemí z nenadání,
by skryl tu bídu, v níž ty chaty tonou.