Noc jedna hluboká tvé žití zastřela,
to drama života dohrálas docela –
já v smutku němém nad tebe se skláním.
V tvém čele hrobový a velký leží klid,
a světlo u tvé hlavy počíná juž mřít,
a ret tvůj chví se divným usmíváním.
Dřív jásalo ti vstříc těch lidí na tisíc,
když spil je v šílení lesk tvojích zřítelnic –
ten pohled nyní zcela potrhaný.
A to jsou všechno teď jen snové ztracení,
a zejtra bez hluku v té smutné jeseni
tě vyneseme k spánku na Olšany.
Tvým žitím prkna byla. Nyní z prken těch
tvá chudá rakev jest, v níž v dlouhých, smutných snech
pod zemí tou se budeš zachvívati.
Truchlivým světlem svým ti měsíc hladí skráň –
tvé oko zírá zpět v zašlého žití pláň,
kde jak tón zvonů vše se v mlze tratí.
A z žití směšné hry ti zbylo v chladný hrob
jen kvítků několik uvadlých, z dávných dob
od toho, jejž jsi milovala kdysi.
A je to vše a dost je toho v rakev tvou,
neb ostatní vše lež, a brzy vyhynou
všem z paměti tvé bledé, snivé rysy...
A z žití prázdného ti zbude zvonů dech,
jež kvílí hluboce v nádherných večerech,
a v brázdách rovů smutná zář hvězd bílých.
A poznáš, že ten život sen byl bláhový
jak píseň slavíka, jež v tiché hřbitovy
se hrouží plna tónů zasmušilých.
A v smutné jeseni svit luny zapadlé
až zvolna opře se v ty hroby vychladlé,
pak poznáš marnosť žití ztraceného...
že hra ta byla jen marná a zpozdilá,
a bolem zachví se tvá lebka vyhnilá,
až zcela pochopí to prázdno všeho.