Za nocí truchlivých, kdy hvězdy plají,
ty zlaté oči ve tmě smutné, čiré,
kdy v hladině jezer se zachvívají
a děsné ticho v krajině spí širé,
kdy růže vydechují těžkou vůni,
slavíci duše své se vylkát zdají,
a nebe jest ohromnou, tmavou tůní,
v níž poklady hvězd dálných zářívají,
za nocí těch na loži moje tělo
se zmítá v divných snech a zvláštní touze,
nevidný anděl líbá moje čelo
a vine mne k svým božským ňadrům dlouze.
A slyším sladký hlas z daleka zvonit
a vidím tvář, v níž velké oči hoří,
zřím bílá ramena se ke mně klonit,
má hlava se jí mezi ňadra vnoří.
Tak snil jsem o ní za mladosti jara
než prvá zoufalosť mi v srdce klesla.
Ten život sprostý, podlý – báj to stará...
Teď ještě by mne z bahna k hvězdám vznesla!
A za těch nocí vždycky pláčem spolu
a pak mne líbá vášnivě a divě...
Ta ústa růže jsou na vzdušném stvolu. –
Já jejich vůni ssaju dlouze, chtivě.
A je to vůně těžká, že se dusím,
a chvěji se jak struna harfy zlaté,
až probudit se z toho snění musím...
kol prázdná síň a noci ticho svaté.
A ještě slyším sladký hlas ten zníti,
mé lože prosyceno její vůní, –
ven prchám, ven, můj duch se za ní řítí,
kde mizí v nebe vyzlacené tůni.
A noci vlažný dech mi hladí čelo,
kol ticho jak po bouři na pobřeží,
a kraj, na nějž se luny světlo schvělo,
jak moře stříbrné kol prázdný leží.