Při vějíře tvého parfumu,
jenž voní dlouhých deset let,
na onu vůni vzpomenu,
již z ňader tvých jsem cítil chvět.
Tu opojnou vůni vějíř vsál
v svůj těžký hedbáv vybledlý,
by ji tu vál, když prchly v dál
ty ručky, jež ho pozvedly.
A růžových, lehkých figur shon,
rej amorettů rozmarných
v svých barvách vždy má bledší tón
a sešlou něhu věcí mdlých.
A jenom ta vůně vane dál
a dráždí nervy stále víc,
bych jed té vůně v slasti ssál,
když vzpomínkám jde duše vstříc...