Kdy korouhvičky zrezavělé
na hřebenech střech chřestějí,
já myslím na vás noci celé
a sny mé o vás blouznějí.
Ó moderní vy šílencové,
jichž duch na jedy bohatý
vždy chrlí písně divné, nové,
jež jsou jak ďábla sonáty!
Vy, démona již máte tóny
a zas pel křídel andělských,
v jichž písních znějí staré zvony
a blasphemií trpký smích,
jimž oči koček duši spletly
a luny vysál mrazný lesk,
vy blíny, jež jste náhle zkvetly
kdes na okraji pustých stezk,
vy, hašišem již spíjíte se,
lkáte při hudbě Chopina,
jichž písní posměch v tmách se třese
jak pekla temná ozvěna,
jichž noční divé evokace
jsou plny zjevů umrlých,
a vaše sny a vaše práce
v tmách zmizí zase předčasných,
jichž myšlének loď v Sibiř plove,
když ztratili jste kormidla, –
já zřím vás v noci prosincové
jak bledá, hrozná strašidla!...
Vy, jichž tvář histerická hoří,
jimž v očích ztrnulý plá lesk,
jak náměsíčným, jichž zjev noří
se podél domů arabesk...
Vy zjevy nocí mých, ó rcete,
je pravdou vašich básní jed,
že srdce žen a vše je kleté,
že bůh i nebes trůn je klet?...
Jste šílenci neb démonové,
jste meteory, hvězdná změť,
či antikrista předchůdcové?
Jen hrob dá na to odpověď...