Když v kadeř stromů spících
hvězd na sta napadlo,
ty vzplaneš, milujících
ohnivé zrcadlo.
Ty vzácný květe bílý,
z nějž básník ssaje dech,
kdy ptáci něhou spilí
vzdychají po sadech.
A jako na vše krásné
i na tě vyje pes,
ty záříš, lesk tvůj hasne
až v nekonečnu kdes.
Nad lidskou bídou žhavá
ty slzo z božských řas,
jež v noci roucha tmavá,
na věky skanula’s.