Den mlhavý jak v Hamletově vlasti,
v tom hustém vzduchu, jenž na prsa padá,
nevidných očí slze zříš se třásti.
Jak rudá růže slunce v mhy se skládá.
Den vzpomínek, jež z toho vzduchu kanou
tak truchlivé do srdce beznaděje.
Já skláním hlavu mdlou a zadumanou,
jak jiskry v krbu vidin vír jí chvěje.
O krb ten opřela své nožky malé,
zázraky něhy, jež jsem líbal dlouze,
jak tehda teď to ticho neskonalé,
v němž plamen krbu hřál a hučel pouze.
A před oknem ta mlha dál se věsí,
ta mlha, jež ji bídně zavraždila...
Tak byla histerická!... Ještě děsí
mne z mlh se noříc náhle tvář ta bílá.
Tak vilně chorobná zhynula mladá...
V dny pohřební já vzpomínám si na ni,
kdy v hustém vzduchu, jenž na prsa padá,
všech umrlých je slyšet slední lkání.