Na ňadra hor den lehá zkrvácený
co k skonu jeho zvonů srdce kvílí,
v tmy clonu, již noc na mdlé kraje chýlí,
jak mlhy země vzdechy jdou a steny.
Vzduch výdechy je květů přesycený,
v dne sklonu ptáci duše vypustili
v směs tónů, jež se květům v kalich vlily,
z nichž každý velkou slzou potřísněný.
Hvězd zlatí ptáci v obzor nezměřený
se rozlítli, slyš, zpěv jich nocí šílí;
teď duše básníků svou mají chvíli,
tmy koupel má jich zástup rozčilený.
Kol mlhy vinou se jak nahé ženy,
jež stíhá měsíce svit, motýl bílý,
má duše v noci půvab zasmušilý
se vrhá jako plavec opojený.
V dne sklonu ptáci duše vypustili,
co k skonu jeho zvonů srdce kvílí.
Hvězd zlatí ptáci v obzor nezměřený,
v tmy clonu, již noc na mdlé kraje chýlí,
se rozlítli, slyš, zpěv jich nocí šílí....
Kol mlhy vinou se jak nahé ženy...