Květ zlatý měsíc nad hor svah se chýlí,
noc zvolna jde, jí slavík v klíně kvílí,
a tóny jeho v květů kalich vlily
se jako perly, jež by víly pily.
V té chvíli vzplanul luny opál bílý
v květ sněžné růže, po němž básník šílí,
ten zbylý z romancí dob zasmušilý
trubadur, jemuž naslouchají víly.
Noc pílí v kraj, jenž luny světlem spilý,
a milenci v té chvíli spějí k cíli,
a skryly hvězdy a se ponořily
do jezer, v nichž pak žily dál a snily.
Noc pílí v kraj, jenž bílý světlem spilý
se chýlí v jív, mlh víly, s jichž rtů kvílí
zpěv milý. Luna chýlí srp svůj bílý
nad čelo noci, která spěje k cíli.