V stříbrné moře sporá tráva žlutá
hřbitova mění se, to čaruplný
je pohled úchvatný, a hroby staré
jsou moře toho bílé, tiché vlny.
A kříže černé do tmy smutně trčí,
to stožáry jsou lodí, které v moři
juž tonou dlouhý čas, a jenom stožár
nad vlny hltavé se smutně noří.
To smutný obraz krásy neskonalé!
A hroby v stříbře luny tiše plají,
to vrchy Alp jsou neznámého světa,
jež nad zemí se tady pozvedají.
A vstoupit na ně noha má se bojí,
neb pohled dolů v propasť možný není,
jen na ty hřbety hor cizího světa
své perly měsíc řine v tichém snění.