Hrej Chopina a rozkvil moji duši,
hrej zahalena v lehkých závojích,
pod nimiž oko samet těla tuší,
v nich nech se chvět měsíčních svitů sníh.
Krb pro tvé nožky ruce mé se stanou,
já lehnu si k tvým nožkám jak tvůj pes,
hrej nervosy, mou opij duši štvanou,
hrej smrti řev a smyslnosti ples!
Tou hudbou vilnou vyplň síň kol celou
a mezi tím se dlouze líbat nech,
dej rozkoš novou mi, smrtelnou, smělou,
v níž možno zhynout v lásky záchvěvech.
Hrej, až tě strhnu na své srdce zmámen
v ples rozkoše, v němž budeš slastí lkát,
vlož v hudbu tu panenství celý plamen
a jdi pak do kláštera mřít se kát...