Plá měsíc, bílá lebka zádumčivá,
hvězd zářné oči v hlubokém jsou snění,
noc letní vlažná, hluboká a snivá,
v níž stichl davu řev a nářku hřmění.
Mé oko v propasť očí tvých se dívá,
v sny kolébá mne ňader tvojích chvění
a hudba hlasu sladká, opojivá.
Já zapomínám na své opuštění.
Kéž věčně noc ta nad zemí k nám splývá,
kéž probuzení z toho snění není!
Mne opijí tvých retů něha tklivá,
to nebeské jest, sladké rozblažení.
Kdes v nitru stromů slavík k tomu zpívá,
jsou struny srdce v tajůplném znění,
jak světluška v kadeři stromů kývá
z pod vlasů oko tvé mi v roztoužení.
Je v srdci stará touha zase živá,
noc polibky a vůně jest a pění...
A po té noci co mi ještě zbývá,
než oddané a klidné odumření?...