Pěj, bouři, zmítej duší svojí
v tom prázdnu, kterým k hrobu jdeš!
Než rakve síň tvou touhu zkojí,
vzleť, plaň, klň, zpívej, miluj též!
Z nervosní duše v muce dvojí
jim zářivých hoď písní hrst,
ať říci smíš, že z noci svojí
v noc jich změť zářných hvězd jsi chrst!
Než hodíš v světa popelnici
své duše popel bezcenný,
v žár dříve zaplaň sálající
tisícerými plameny.
Spal olej svého ducha zcela
v té panichidě umění,
žij, pěj! tvá duše rozechvělá
pít bude víno nadšení.
Pij! Nade vše však miluj stále
a vášní svoje srdce strav,
viň k sobě v slasti neskonalé
vždy nové spousty ženských hlav.
Jen miluj! Líbej rty a prsy
pod hvězdným nebem nocí všech,
kdy zvláštní vůní růží trsy
se chví, kdy slavíků zní dech.
Na moře břehu, v pouště klínu,
v ulicích města, v šeru skal
chyl vyschlý ret vždy k lásky vínu
a miluj, plaň vždy dál a dál!
Hvězd miliardy v duši svojí
ty rozněť lásky požárem
a zemři pak. Nech s nudou svojí
pak za sebou šosáckou zem!...